Díl první: Osudové rozhodnutí
Byl teplý červnový večer roku 2022, když Petra — elegantní brunetka s účetními výkazy v jedné ruce a katalogem Škody ve druhé — vstoupila do brněnského autosalonu. Vonělo to kůží a novými pneumatikami. Petra se zastavila. Před ní stála Octavia 1.5 TSI, stříbrná metalíza, výbava Style. Srdce jí přeskočilo.
„Vezmu ji,“ řekla tiše, ale pevně. Prodejce se usmál. Tříletý leasing, 12 500 Kč měsíčně. Petra podepsala a odjela do brněnského večera. Nevěděla, že ve stejnou chvíli, o dvě stě kilometrů severněji…
Petr — urostlý obchodní zástupce s věčným kávou v ruce a dálniční známkou za zrcátkem — klepal do stolu v pražském autosalonu. Před ním stála úplně stejná Octavia. Stříbrná metalíza, výbava Style.
„Vezmu ji,“ řekl bez přemýšlení. Tříletý leasing, 12 500 Kč měsíčně. Prodejce se usmál. Petr odjel do pražské noci.
Petra a Petr se neznali. Nikdy se nesetkali. Ale osud — a Škoda Auto — je spojil víc, než tušili.
Díl druhý: Tři roky života
Petra svou Octavii milovala. Každou sobotu ji umyla, každou neděli s ní zajela na nákup. Jednou za měsíc výlet za rodiči na Moravu. Tramvají do práce, Octavií na výlety. Auto žilo v garáži jako exponát v muzeu — čisté, tiché, spokojené.
Po třech letech: 28 000 km. Interiér jako ze showroomu. Ani škrábánek.
Petr svou Octavii také miloval — ale jinak. Byla to jeho druhá kancelář, jeho jídelna, jeho důvěrník na dlouhých nočních dálnicích. Praha–Brno, Brno–Ostrava, Ostrava–Plzeň. Rádio, telefon na hlasitém odposlechu, sendvič na palubní desce.
„Hele, Octavio,“ říkal jí někdy při nočních jízdách, „jsme dobrá parta, ne?“
Octavia mlčela, ale motor zpíval.
Po třech letech: 95 000 km. Drobné opotřebení sedačky řidiče. Kompletní servisní knížka. Nebourané. Stále krásné.
Díl třetí: Konec leasingu — začátek dramatu
Rok 2025. Leasing doplacen. Oba se rozhodnou auto prodat.
Petra chce menší auto — v Brně to nepotřebuje. Petr chce novější model — víc výbavy, méně spotřeby.
Oba zamíří do autobazaru.
Petra přichází první. Prodejce obchází auto, ťuká na karoserii, kouká na nájezd. Tváří se jako lékař při prohlídce.
„28 000 km… stav A… nebourané…“ mumlá a zapisuje. Pak se napřímí a řekne s úsměvem: „Slečno, 490 000 korun.“
Petře se zalesknou oči. Skoro půl milionu! Podepisuje, odchází, volá kamarádce. „Ty jo, dostala jsem skoro půl mega!“
O pár dní později přijíždí Petr. Stejný prodejce, stejný rituál obcházení. Ale tentokrát se prodejce zastaví u tachometru trochu déle.
„95 000 km…“ mumlá. Pak se napřímí. „400 000 korun.“
Petr pokrčí rameny. Věděl to. Podepíše a odejde. Cestou si dá kávu a začne hledat nové auto na internetu.
Díl čtvrtý: Горькая правда — neboli hořká pravda
A teď přichází moment, kdy by dramatická hudba v telenovele zesílila a kamera by najela na oba hrdiny zároveň — Petru v brněnské kavárně a Petra na pražské dálnici.
| Petra (Brno) | Petr (Praha) | |
|---|---|---|
| Zaplatila/zaplatil | 650 000 Kč | 650 000 Kč |
| Utržila/utržil | 490 000 Kč | 400 000 Kč |
| Ztráta | 160 000 Kč | 250 000 Kč |
| Najetých km | 28 000 km | 95 000 km |
| Ztráta na km | 5,71 Kč/km | 2,63 Kč/km |
Petra dostala o 90 000 Kč více. Ale za každý kilometr zaplatila více než dvojnásobek. Auto stálo tři roky převážně v garáži — a ztrácelo hodnotu každý den, ať jelo nebo ne.
Petr dostal méně. Ale auto odjezdil naplno. Na kilometr prodělal třikrát méně než Petra.
Díl pátý: Epilog
Petra si koupila menší Fabia. Hezká, levnější splátka, parkuje ji v centru Brna. Je spokojená.
Petr si koupil novou Octavii. Stejnou, jen novější. Podepsal nový leasing a druhý den ráno vyrazil na D1.
Praha–Brno. Brno–Ostrava.
„Hele, Octavio,“ řekl tiše novému autu, „jsme dobrá parta, ne?“
Motor zpíval.
A někde v Brně, v kavárně na Náměstí Svobody, Petra dala si flat white a ani nevěděla, že projíždí kolem.
Moral of the story: Auto ztrácí hodnotu každý den. Kdo ho využije naplno, pláče méně — i když dostane při prodeji méně peněz. Nejdražší auto není to, které hodně jezdí. Je to to, které stojí.
Konec první série. Druhá série přijde, až Petra zjistí, že Fabia má také leasing.
Post a comment