Silnice měla být jednoduchá věc. Jede po ní auto, autobus, motorka, někdy traktor. Jenže do toho přibyla kola, elektrokola, koloběžky, sdílená doprava, kurýři s batohem na zádech a lidé, kteří se snaží projet městem bez auta. A najednou se ukazuje, že české silnice často nejsou připravené ani na auta, natož na klidné soužití aut a cyklistů.
Výsledkem je zvláštní válka dvou světů. Řidič v autě vidí před sebou cyklistu a má pocit, že ho zdržuje. Cyklista za sebou slyší auto a má pocit, že ho někdo ohrožuje. Oba mají částečně pravdu. A právě v tom je celý problém.
Řidič vidí překážku. Cyklista cítí nebezpečí
Z pohledu řidiče je cyklista často nevyzpytatelný. Jede pomalu, někdy u kraje, někdy dál od krajnice, občas se vyhne kanálu nebo díře v silnici. Řidič má pocit, že cyklista „kličkuje“. Jenže cyklista většinou nekličkuje pro zábavu. Uhýbá výmolům, štěrku, kanálům, zaparkovaným autům nebo dveřím, které se mohou kdykoli otevřít.
Z pohledu cyklisty je zase auto mnohem větší, těžší a nebezpečnější. Řidič sedí v karoserii, má airbagy, pásy a deformační zóny. Cyklista má maximálně helmu, rukavice a trochu odvahy. Když se ti dva potkají příliš blízko, následky nejsou rovnoměrné. Auto většinou odjede s poškrábaným lakem. Cyklista může skončit v nemocnici.
Proto by řidič nikdy neměl cyklistu „vychovávat“ těsným předjetím. Bezpečný odstup není zbytečnost ani buzerace. Je to rozdíl mezi nepříjemným leknutím a vážnou nehodou.
Proč řidiče cyklisté štvou
Řidiči často nemají problém s cyklistou jako člověkem. Mají problém se situací, do které je cyklista dostane. Úzká silnice, plná čára, protijedoucí auta, zatáčka, kopec — a před autem jede někdo třicítkou, někdy patnáctkou. Řidič spěchá do práce, veze děti, chce předjet, ale nemůže. Za ním se tvoří kolona. Nervozita roste.
Pak stačí jeden špatný cyklista, který jede vedle druhého, ignoruje červenou, projede chodníkem mezi lidmi nebo se chová jako majitel silnice. Řidič si z toho bohužel často udělá jednoduchý závěr: „Cyklisté jsou problém.“
Jenže to je stejné, jako kdyby cyklista podle jednoho agresivního řidiče řekl, že všichni motoristé jsou bezohlední. Nejsou. Na obou stranách je většina normálních lidí a menšina těch, kteří kazí pověst všem ostatním.
Proč cyklisté nemají rádi řidiče
Cyklista si zase pamatuje jiné věci. Auto, které ho předjelo o třicet centimetrů. Řidiče, který zatroubil jen proto, že musel zpomalit. Dodávku, která ho vytlačila ke krajnici. SUV, které ho předjelo před ostrůvkem a pak hned zabrzdilo.
Pro cyklistu není troubení jen zvuk. Je to stres. Když někdo zatroubí těsně za ním, může se leknout, cuknout řídítky a spadnout. Když ho auto mine příliš blízko, proud vzduchu a samotný pocit ohrožení jsou mnohem silnější, než si řidič uvnitř auta uvědomuje.
A pak přichází další jednoduchý závěr: „Řidiči jsou agresivní.“ Opět nespravedlivé, ale pochopitelné.
Problém, o kterém se málo mluví: cyklista nemusí mít motoristické vzdělání
Jedna z věcí, která řidiče na cyklistech dráždí nejvíc, není samotné kolo. Je to nejistota. Řidič nikdy neví, jestli člověk před ním opravdu zná pravidla provozu, značky, přednost zprava, jízdu v pruzích, význam plné čáry, kruhové objezdy nebo chování na křižovatce.
A tady je rozdíl proti motoristům zásadní. Řidič auta, motorky nebo i malého mopedu musel projít nějakou formou výuky. Musel se naučit značky, pravidla, přednosti, povinnosti a odpovědnost. Musel složit zkoušku. Když udělá chybu, může dostat pokutu, body, zákaz řízení, přijít o řidičák.
Cyklista se ale může objevit v provozu bez jakéhokoli motoristického vzdělání. Nemusí mít řidičský průkaz, nemusí znát dopravní značky na úrovni řidiče a často ani netuší, jak ho ostatní účastníci provozu čtou. Problém není v tom, že jede na kole. Problém je v tom, že se pohybuje mezi auty, autobusy a nákladní dopravou, ale někdy se chová jako chodec, jindy jako řidič a občas jako někdo, pro koho pravidla neplatí.
Řidiče pak rozčiluje, když cyklista projede červenou, ignoruje stopku, vjede do jednosměrky, jede po přechodu mezi chodci, náhle se vrátí do vozovky nebo se nechá vést pouze pocitem, že „na kole se to nějak může“. Jenže provoz není pocit. Provoz je soubor pravidel, která mají zabránit tomu, aby se lidé potkávali plechem, řídítky a hlavou.
Malý moped potřebuje pravidla. Rychlé elektrokolo často jezdí jako moped bez disciplíny
Tady vzniká zvláštní paradox. Člověk na malém mopedu s prdícím motorkem o objemu do 50 cm³ působí možná směšně. Jede pomalu, dělá hluk, smrdí benzínem a v kopci se trápí. Přesto se na něj vztahují pravidla pro motorová vozidla, pokud nejde jen o jízdní kolo s pomocným motorkem splňující přísné limity. Musí řešit oprávnění, technické podmínky, pojištění a odpovědnost.
Vedle něj ale může jet člověk na elektrokole, které na první pohled vypadá jako obyčejné kolo. Jenže pokud je upravené, odblokované nebo přestavěné, dokáže jet rychlostí, která už nemá s klidnou cyklistikou mnoho společného. Legální elektrokolo má mít motorovou asistenci omezenou do 25 km/h. Jenže v praxi existují stroje, které umí jet 40 nebo 50 km/h. A to už je rychlost malého mopedu, jen bez hluku, bez značky, často bez pojištění a někdy i bez toho, aby jezdec skutečně chápal, jakou odpovědnost v provozu má.
Tím se spor mezi řidiči a cyklisty zhoršuje. Řidič čeká pomalé kolo, ale najednou má vedle sebe tiché elektrokolo, které se blíží rychlostí skútru. Chodec čeká cyklistu, ale kolem něj prosviští stroj, který se hmotností, rychlostí a brzdnou dráhou chová úplně jinak než klasické kolo.
Elektrokolo samo o sobě není nepřítel. Naopak, pro mnoho lidí je to výborný dopravní prostředek. Pomůže starším lidem, lidem v kopcovitém terénu, dojíždějícím do práce i těm, kteří by jinak sedli do auta kvůli každému kilometru.
Jenže čím je dopravní prostředek rychlejší, tím víc musí jezdec přemýšlet. Rychlost 25 km/h už není chůze. Rychlost 40 nebo 50 km/h už není obyčejná cyklistika. To je tempo, při kterém je náraz do auta, obrubníku, chodce nebo dveří zaparkovaného auta vážná věc.
Řidičák není jen papír. Je to aspoň základní filtr
Řidičský průkaz samozřejmě z nikoho automaticky neudělá dobrého řidiče. Na silnicích je dost lidí s řidičákem, kteří se chovají hůř než slušný cyklista bez něj. Ale řidičák je aspoň určitý minimální filtr. Člověk musel slyšet o přednosti, značkách, bezpečném odstupu, zákazu alkoholu, světlech, křižovatkách a odpovědnosti.
U cyklistů tento filtr často chybí. Dítě se naučí jezdit na kole, dospělý si koupí elektrokolo, senior dostane silný stroj s baterií a všichni mohou vyrazit do provozu. Bez autoškoly, bez zkoušky, bez vysvětlení, že značka není doporučení a červená není dekorace.
To neznamená, že každý cyklista je nebezpečný. Znamená to, že společnost podcenila jednu věc: dnešní kolo už často není jen rekreační hračka na cyklostezku. Je to plnohodnotný účastník provozu. A podle toho by se k němu mělo přistupovat.
Největší problém není auto ani kolo. Největší problém je prostor
Mnoho konfliktů nevzniká proto, že by se lidé nenáviděli. Vzniká proto, že se všichni mačkají do stejného pruhu.
Silnice je úzká. Krajnice rozbitá. Cyklopruh končí uprostřed křižovatky. Parkující auta zabírají okraj vozovky. Řidič nemá kudy bezpečně předjet. Cyklista nemá kam bezpečně uhnout. A město se tváří, že to nějak dopadne.
Jenže nedopadne. Dopadne to hádkami, troubením, nadávkami, nebezpečnými manévry a pocitem, že ten druhý je nepřítel.
Dobrá infrastruktura umí zázraky. Kde je samostatná cyklostezka, je klid. Kde je dostatečně široká silnice, řidič předjede bezpečně. Kde je logické značení, cyklista se nemusí proplétat mezi auty. A kde je doprava promyšlená, tam se lidé tolik nehádají.
Cyklista by neměl provokovat. Řidič by neměl trestat
Cyklista má právo být na silnici. To ale neznamená, že má právo chovat se bezohledně. Pokud jede zbytečně daleko od kraje, blokuje provoz tam, kde může bezpečně uhnout, projíždí červenou nebo střídá silnici a chodník podle nálady, nemůže se divit, že řidiče rozčiluje.
Řidič má zase právo chtít plynulou jízdu. To ale neznamená, že má právo cyklistu „vychovávat“ těsným předjetím, troubením nebo vytlačením. Auto není argument. Auto je těžký stroj a jeho řidič má vždy větší odpovědnost, protože v případném střetu drží silnější kartu.
Jednoduché pravidlo zní: cyklista by neměl provokovat a řidič by neměl trestat.
Město není závodní trať a silnice není osobní majetek
Část řidičů má pocit, že silnice patří hlavně autům. Historicky se tomu dá rozumět, protože většina dopravní infrastruktury byla dlouho stavěná právě pro auta. Jenže města se změnila. Přibylo lidí, aut, parkování, kolon, omezení i alternativní dopravy.
Cyklista ale také nesmí propadnout dojmu, že je automaticky morálně lepší jen proto, že nejede autem. I na kole se dá být bezohledný. I na kole se dá ohrozit chodec. I na kole se dá jezdit agresivně.
Provoz není soutěž o to, kdo má větší pravdu. Provoz je dohoda lidí, kteří se potřebují dostat z jednoho místa na druhé a ideálně se u toho nezabít.
Co by pomohlo hned
Řidičům by pomohlo, kdyby si uvědomili, že zdržení za cyklistou většinou trvá jen několik desítek sekund. To není důvod riskovat život někoho jiného. Když nejde předjet bezpečně, počkat je lepší než později vysvětlovat nehodu.
Cyklistům by pomohlo, kdyby byli čitelnější. Ukazovat změnu směru, nejezdit zbytečně nepředvídatelně, nechat auto předjet tam, kde je to bezpečné, a nebrat každé zpomalení jako osobní souboj.
Majitelům elektrokol by pomohlo uvědomit si, že rychlý tichý stroj není hračka. Kdo jede tempem mopedu, měl by se chovat s odpovědností řidiče, ne s pocitem, že je pořád jen „na kole“.
A oběma stranám by pomohlo méně ega. Řidič není automaticky arogantní motorista. Cyklista není automaticky aktivista v elasťákách, který chce brzdit svět. Většinou jsou to obyčejní lidé. Jeden sedí za volantem, druhý drží řídítka.
Závěr: nenávist vzniká z blízkosti
Řidiči a cyklisté se často nemají rádi ne proto, že by byli tak rozdílní, ale proto, že jsou si v provozu příliš blízko. Jeden má strach, druhý má vztek. Jeden se cítí ohrožený, druhý zdržovaný. A když chybí prostor, trpělivost i respekt, konflikt je na světě.
Řešení není zakázat auta ani vyhnat kola. Řešení je naučit se spolu jezdit tak, aby se z každého předjetí nestal malý souboj o životní prostor.
Auto i kolo mají v dopravě své místo. Jen si to místo nesmí vynucovat silou. Největší problém není cyklista ani řidič. Největší problém je člověk, který si myslí, že pravidla platí hlavně pro ty druhé.
Post a comment