Auto je skvělý vynález. Doveze nás do práce, na chalupu, k lékaři, na nákup, s dětmi do školy nebo s těžkými taškami domů. Bez auta by byl život mnoha lidí složitější. Jenže někde mezi pohodlím a závislostí se občas ztratila obyčejná schopnost dojít pár set metrů pěšky.
Známe to všichni. Supermarket je za rohem, ale člověk sedne do auta. Pošta je dvě ulice daleko, ale jede se. Dítě má školu deset minut chůze, ale ráno vznikne malá kolona rodičovských aut. MHD jede skoro od domu, ale řidič má pocit, že autobus je něco pod jeho úroveň.
A najednou už auto není dopravní prostředek. Je to prodloužená část těla.
Auto jako pohodlí, které se změnilo v návyk
Na začátku je to praktické. Prší. Spěcháme. Máme těžký nákup. Vezeme dítě. Potřebujeme něco vyřídit po cestě. Auto dává smysl.
Problém nastává ve chvíli, kdy se z výjimky stane automat. Člověk už nepřemýšlí, jestli cesta autem dává smysl. Prostě sedne, nastartuje a jede. I když je cíl tak blízko, že by pěšky dorazil skoro stejně rychle.
Krátká cesta autem často ani neušetří čas. Než člověk najde klíče, vyjede, zaparkuje, obejde parkoviště a znovu nastartuje, mohl být dávno na místě. Jenže hlava to vnímá jinak. Auto dává pocit kontroly, soukromí a pohodlí.
Pár set metrů jako nepřekonatelná vzdálenost
Zvláštní je, jak rychle se mění měřítko. Pro člověka, který běžně chodí pěšky, je 500 metrů nic. Krátká procházka. Pět až sedm minut.
Pro člověka, který všude jezdí autem, je to najednou „daleko“. Ne proto, že by to fyzicky nezvládl. Ale protože si odvykl. Chůze se mu zdá jako ztráta času, nepohodlí nebo dokonce jakési ponížení.
Přitom právě minimální denní pohyb je něco, co tělo potřebuje. Ne každý musí běhat maraton nebo chodit do posilovny. Ale dojít pěšky do obchodu, na zastávku nebo k lékaři je základní pohyb, který má člověk mít přirozeně v životě.
Když zmizí i to, auto už neslouží. Auto začíná nahrazovat nohy.
MHD jako otázka hrdosti
Další zvláštní věc je vztah některých řidičů k městské hromadné dopravě. Nejde jen o to, že jim nevyhovuje spojení. To se dá pochopit. Někdy MHD opravdu nejede dobře, je pomalá, má přestupy nebo člověk veze věci.
Ale někdy je za odmítáním MHD spíš postoj: „Já přece nebudu jezdit autobusem.“ Jako by MHD byla méně důstojná. Jako by sednout do tramvaje znamenalo společenský sestup.
Přitom v dobrém městě je MHD normální součást života. Jezdí v ní studenti, senioři, pracující lidé, rodiče, turisté, manažeři i lidé, kteří auto mají, ale zrovna ho nepotřebují. MHD není ostuda. Ostuda je stát deset minut v koloně kvůli cestě, kterou by člověk zvládl pěšky za pět.
Krátké jízdy autu také neprospívají
Je tu ještě praktická věc. Krátké jízdy nejsou dobré ani pro auto. Motor se nestihne zahřát, olej pracuje ve studeném režimu, baterie se vybíjí víc, než se dobíjí, výfuk zůstává vlhký a u moderních aut trpí emisní systémy.
Diesel ve městě na krátkých trasách je samostatná kapitola. DPF, EGR, časté regenerace, studené starty. Ale ani benzínové auto nemá radost z toho, když jede dvakrát denně 700 metrů.
Takže člověk nejede pěšky, protože se mu nechce, a zároveň tím pomalu ničí techniku, za kterou zaplatil hodně peněz.
Parkování jako vrchol absurdity
Největší paradox krátkých jízd je parkování. Člověk jede autem do obchodu vzdáleného pár set metrů a pak se rozčiluje, že není místo hned u vchodu. Krouží po parkovišti, čeká, bliká, couvá, někdy se hádá s ostatními.
Kdyby šel pěšky, byl by v klidu. Místo toho se z cesty na malý nákup stane nervózní automobilová operace.
Tohle dobře ukazuje, že problém není jen vzdálenost. Problém je návyk. Někteří lidé už nechtějí dojít ani od vzdálenějšího parkovacího místa ke vchodu. Potřebují zastavit co nejblíž, protože chůze se z jejich života vytratila.
Auto jako soukromá bublina
Auto dává člověku pocit oddělení od světa. Sedí ve své kabině, má vlastní teplotu, hudbu, sedačku, vůni, ticho. Nemusí nikoho potkat, s nikým se tlačit, s nikým sdílet prostor.
To je příjemné. Ale když se z toho stane jediný přijatelný způsob pohybu, člověk se uzavře do bubliny. Přestane vnímat město jako místo, kterým se dá chodit. Vnímá ho jen jako síť silnic, parkovišť a semaforů.
A pak ho každý chodec, cyklista, autobus nebo tramvaj začne obtěžovat. Ne proto, že by reálně překáželi. Ale protože narušují jeho automobilový svět.
Nejde o zákaz aut
Tenhle článek není výzva k tomu, aby lidé přestali jezdit autem. To by bylo hloupé. Auto je často nutnost. Na venkově, při práci, s dětmi, s nákladem, při špatném spojení nebo při zdravotních omezeních má auto jasné místo.
Jde jen o otázku míry.
Je rozdíl jet autem 20 kilometrů do práce, protože jinak to nejde, a jet autem 400 metrů pro rohlíky, protože člověk už neumí udělat pár kroků. Je rozdíl odmítnout MHD, protože spojení je špatné, a odmítnout ji proto, že se člověku zdá pod úroveň.
Auto má být nástroj. Ne důkaz důležitosti.
Závěr
Člověk, který musí i do nejbližšího supermarketu autem, často neřeší dopravu. Řeší zvyk. Auto mu dává pohodlí, kontrolu a pocit soukromí. Jenže když se z pohodlí stane závislost, začne mizet obyčejný pohyb, trpělivost i schopnost normálně fungovat ve městě.
Někdy stačí málo. Jednou týdně nechat auto stát. Dojít pěšky do obchodu. Svézt se tramvají. Zaparkovat dál od vchodu. Ne proto, že musíme zachraňovat svět jednou procházkou, ale proto, že je dobré si připomenout jednoduchou věc:
Auto má sloužit člověku. Člověk nemá vrůst do auta.
Post a comment