Na chodníku se lidé většinou chovají poměrně slušně. Když se někdo zastaví před námi, obejdeme ho. Když jde pomalu starší člověk, většinou to přijmeme. Když se někdo na přechodu na chvíli zarazí, málokdo na něj začne křičet. V běžném lidském kontaktu fungují brzdy. Vidíme tvář druhého člověka, slyšíme jeho hlas a vnímáme ho jako člověka.
Za volantem se ale něco změní. Stejný člověk, který by na chodníku druhého slušně obešel, začne v autě troubit, blikat, nadávat nebo se lepit na kufr. Ne proto, že by byl od základu zlý. Auto jen vytváří zvláštní prostředí, ve kterém se lidské chování snadno posune.
Auto dává člověku pocit bubliny
V autě člověk sedí ve vlastním prostoru. Má zavřená okna, kolem sebe plech, sklo, hudbu, klimatizaci a pocit soukromí. I když je uprostřed provozu, připadá si trochu oddělený od okolního světa.
Na chodníku jste člověk mezi lidmi. V autě jste spíš řidič mezi objekty. Ostatní už nejsou tolik lidé s vlastními důvody, starostmi a chybami. Jsou to „ten pomalý přede mnou“, „ten blbec v levém pruhu“, „ta dodávka, co překáží“, „cyklista, který se motá“.
To je zásadní rozdíl. Jakmile druhého člověka přestaneme vnímat jako člověka, je snazší být tvrdší, netrpělivější a hrubší.
Za volantem je člověk anonymnější
Na chodníku je každé nezdvořilé gesto vidět. Když někoho odstrčíte, zakřičíte na něj nebo mu vynadáte, stojíte tváří v tvář následku. Druhý člověk vás vidí, může odpovědět a okolí si vás všimne.
V autě je anonymita větší. Sedíte za sklem, jedete dál, často se s druhým člověkem už nikdy neuvidíte. Krátké zatroubení, gesto rukou nebo ostré podjetí působí jako něco, co za pár vteřin zmizí v provozu.
Jenže pro toho druhého to zmizet nemusí. Může se leknout, udělat chybu nebo si z celé situace odnést stres. Auto dává jednomu člověku pocit bezpečné vzdálenosti, ale druhému může způsobit velmi reálný problém.
Rychlost zkracuje trpělivost
Na chodníku je rychlost malá. Když někdo zpomalí, ztratíme pár vteřin. V autě se stejná drobnost zdá větší. Pomalejší rozjezd na semaforu, řidič hledající odbočku nebo auto jedoucí podle předpisů najednou působí jako překážka.
Přitom skutečná časová ztráta bývá často směšně malá. Řidič se rozčílí kvůli třem vteřinám, ale pak stejně stojí o kus dál na další křižovatce. Problém není jen čas. Problém je pocit, že mě někdo omezuje.
Auto v člověku probouzí touhu mít cestu pod kontrolou. Když se kontrola naruší, přijde nervozita.
Volant dává falešný pocit moci
Auto je silný nástroj. I obyčejné malé auto váží přes tunu, zrychluje rychleji než člověk dokáže běžet a dokáže způsobit obrovskou škodu. Přesto si na to řidič po čase zvykne. Auto začne vnímat jako prodloužení vlastního těla.
To je pohodlné, ale nebezpečné. Když se člověk cítí silnější, může být méně ohleduplný. Chodec ustoupí, cyklista se lekne, pomalejší řidič uhne. Silnější prostředek začne určovat tón.
Na chodníku by si většina lidí nedovolila někoho tlačit zády jen proto, že jde pomalu. V autě se tomu říká lepení na kufr a děje se to denně.
Provoz vytváří soutěž, i když o nic nejde
Silnice často působí jako závod, i když cílem není vyhrát. Kdo se zařadí dřív, kdo projede křižovatku, kdo bude v levém pruhu, kdo se nenechá „předjet“. Přitom většina cest není soutěž. Je to jen přesun z jednoho místa na druhé.
Za volantem se ale snadno objeví ego. Když mě někdo předjede, neznamená to nic. Přesto to někdo vnímá jako osobní urážku. Když se někdo zařadí přede mě, může to působit jako prohra. Když někdo troubí, bereme to jako útok, ne jako informaci.
Na chodníku by nás nenapadlo závodit s člověkem, který jde o trochu rychleji. V autě se z běžného pohybu často stává boj o pozici.
Řidič nevidí příběh druhého člověka
Jedna z největších chyb v provozu je domýšlení. Vidíme jen výsledek, ne důvod. Auto před námi jede pomalu. Hned si řekneme: neumí řídit. Jenže ten člověk může hledat adresu, vézt nemocného, jet s novým autem, mít dítě na zadním sedadle, jet v neznámém městě nebo se prostě snažit jet opatrně.
Chodec na přechodu se může loudat, protože ho bolí noha. Cyklista se může vyhýbat díře. Starší řidič může reagovat pomaleji, ale pořád má právo bezpečně dojet domů.
Na chodníku si tyto věci často všimneme. Za volantem vidíme jen auto, ne člověka.
Moderní auta jsou pohodlná, ale oddělují řidiče od reality
Dnešní auta jsou tichá, silná a pohodlná. To je skvělé pro cestování, ale má to i vedlejší účinek. Rychlost není tolik cítit. Nebezpečí se zdá vzdálenější. Hluk okolí je utlumený. Řidič sedí v pohodlném křesle, zatímco venku se pohybuje stroj s obrovskou energií.
Čím pohodlnější auto, tím víc si člověk musí připomínat, že pořád řídí. Ne sedí v obýváku. Ne hraje hru. Ne posouvá ikonku na mapě. Řídí skutečný dopravní prostředek mezi skutečnými lidmi.
Stačí si představit, že ti lidé stojí vedle nás
Jednoduchá pomůcka je převést situaci ze silnice na chodník.
Nalepili byste se někomu na záda, protože jde pomalu?
Křičeli byste na staršího člověka, protože se pomalu rozchází?
Vběhli byste někomu těsně před nohy jen proto, abyste byli o metr dál?
Ukázali byste cizímu člověku sprosté gesto za drobnou chybu?
Většina lidí by odpověděla ne. A právě v tom je pointa. Pokud by se stejné chování zdálo na chodníku hrubé, bude hrubé i na silnici. Jen je schované za karoserii.
Závěr: auto nemění charakter, ale zesiluje ho
Auto z člověka automaticky nedělá horšího člověka. Spíš zesiluje jeho náladu, únavu, stres, spěch a pocit vlastní důležitosti. Kdo je nervózní, bude za volantem nervóznější. Kdo má pocit, že mu všichni překážejí, najde si překážku v každém pruhu.
Dobré řízení není jen o ovládání auta. Je také o ovládání sebe. O schopnosti připustit, že ostatní lidé mají své důvody, své chyby a stejné právo dojet domů v klidu.
Na chodníku to většinou chápeme. Za volantem si to musíme připomínat.
Napsat komentář